Nevidím denní život sám,
jen to, co zve mne, co mne volá,
to, kam se vroucně podívám,
co svrchu zpívá, pláče zdola.

Co jednou uzřím, ztrácím zas,
leč nesčetně co zřel jsem z mláda,
se skládá v sen a na obraz
duchovní barvy lehce spřádá.

Můj verš je chodci přístřešek,
dá večer klid a výhled z rána.
Ač dnešní, není pro dnešek
a poutníkům je k zítřku brána.

~ Antonín Sova / Sloky pro sebe / Za člověkem, 1930